Historie

Vývoj ošetřovatelství u nás v 19. a 20. století

Rakousko-Uhersko-v roce 1874-první ošetřovatelské školy v Praze. Její existenci značně ovlivnily velké české spisovatelky Karolína Světlá a Eliška Krásnohorská, které stály v čele ženského hnutí a byly horlivými vlastenkami a zastánkyněmi ženských práv. V této české škole se ošetřovatelky vzdělávaly pod vedením českých lékařů, zpravidla současně přednášejících na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Každý kurs trval několik měsíců. Jen menší část absolventek však skutečně předpokládala, že bude prakticky provádět ošetřovatelskou péči jako svoje zaměstnání, neboť více než polovinu studentek tvořily měšťanské dámy shromážděné kolem Ženského výrobního spolku, které ve studiu na ošetřovatelské škole především oceňovaly možnost vzdělávat se, a tak se společensky alespoň částečně vyrovnat mužům. Škola neměla dlouhého trvání a po několika letech, pravděpodobně z národnostních a finančních důvodů, zanikla. Přesto je třeba ocenit, že to byla první ošetřovatelská škola na území Rakousko-Uherska a do jisté míry ovlivnila rozvoj ošetřovatelství ve střední Evropě již tím, že poukázala na potřebu systematického vzdělávání sester pro stále náročnější ošetřovatelskou činnost.

Zanedlouho poté vznikla ošetřovatelská škola ve Vídni (1882), v českých zemích si po mnoho let každá klinika znovu zacvičovala sestry sama. V soukromých službách a v domácnostech ošetřovaly nemocné laické sestry Červeného kříže a řádové sestry.

Teprve v roce 1916 byla v Praze otevřena česká Státní dvouletá ošetřovatelská škola, která pokračovala v činnosti i po skončení první světové války v nově vzniklém Československu a stala se vzorem pro vznik řady dalších ošetřovatelských škol vznikajících na území mladé republiky. Škola měla vysokou odbornou úroveň, k jejímu vybudování byly v r. 1920 pozvány do Prahy tři zkušené americké sestry v čele s Miss Parsons, které vypracovaly koncepci teoretické i praktické výuky a postupně zacvičily pro práci sester učitelek - instruktorek praktického vyučování první absolventky této školy.

První kursy absolvovalo každoročně kolem 10 až 15 diplomovaných ošetřovatelek, a tak ještě po dlouhou dobu vedle sebe pracovaly v nemocnicích tři kategorie ošetřovatelského personálu: diplomované ošetřovatelky - absolventky ošetřovatelské školy, řádové sestry a pomocné ošetřovatelky zacvičené na nemocničním oddělení.

Sociální postavení civilních ošetřovatelek bylo velmi nízké. Zejména pomocné ošetřovatelky měly velmi malé platy, nedostatečné ubytování apod. M. Šindlerová, jedna z prvních absolventek české ošetřovatelské školy, vzpomíná: "V té době bydlely ještě neškolené ošetřovatelky přímo na pokojích nemocných. Byl jim vyhrazen jeden kout vzdálený od okna, oddělený zástěnou od lůžek nemocných. Celé generace ošetřovatelek tam prožily svůj soukromý život."

První absolventky státní ošetřovatelské školy založily již v roce 1921 Spolek absolventek ošetřovatelské školy, který se v roce 1928 přejmenoval na Spolek diplomovaných sester (dále Spolek).V činnosti Spolku se také výrazně odrazil vývoj ošetřovatelství ve světě i maximální snaha členek o poskytování kvalifikované služby nemocným a sociálně potřebným občanům. Spolek pořádal přednášky, pokračovací kursy a pomáhal zakládat další ošetřovatelské školy.Činnost spolku byla ukončena druhou světovou válkou.

Úroveň ošetřovatelské péče, její organizace i vzdělávání sester se relativně rychle zlepšovaly.Významnou roli v podpoře ošetřovatelství sehrávaly po mnohá léta (prakticky až do r. 1948) Alice Masaryková, dcera prvního čs. prezidenta T. G. Masaryka, předsedkyně Československého Červeného kříže a Hana Benešová, manželka druhého čs. prezidenta Edvarda Beneše.

České ošetřovatelství mezi válkami nebylo orientováno jen na rozvoj nemocniční služby. Již v roce 1918 byla v Praze otevřena Vyšší sociální škola, která připravovala v jednoletém studiu sociálně orientované pracovníky a později zejména diplomované sestry pro samostatnou práci v terénu. Tyto sestry zakládaly a vedly poradny pro matky a děti, zdravotní stanice s dispenzářem tuberkulózně a pohlavně nemocných. ČSČK pod vedením Alice Masarykové založil Masarykovu ligu proti tuberkulóze. V roce 1929 zavedl ČSČK organizovanou ošetřovatelskou a zdravotní službu v rodinách (OZSR), v níž sestry pracovaly zcela samostatně na základě smlouvy se zdravotními pojišťovnami.

Terénní péče sester byla zaměřena především na výchovu sociálně slabších vrstev obyvatelstva ke zdravotnímu uvědomění, rodičovství a prevenci šíření nebezpečných infekčních chorob. Poradenská péče se postupně začala specializovat. Vedly ji diplomované sestry, avšak většina pracovníků byla odborně připravována v kursech organizovaných diplomovanými sestrami ve spolupráci s příslušnými odborníky - lékaři. Samostatná terénní práce sester po roce 1948 postupně zcela zanikla a teprve v sedmdesátých letech začaly znovu v terénu jako jediná kategorie samostatně pracujících sester fungovat v návštěvní službě geriatrické sestry a sestry specializované pro sociální péči.

Pozitivní vývoj československého ošetřovatelství byl násilně přerušen druhou světovou válkou.

Válečné poměry a zvýšená potřeba sester tedy paradoxně ovlivňovaly rozvoj nemocničního ošetřovatelství.

Mnoho kvalifikovaných i nekvalifikovaných českých sester bylo během války zapojeno také do odbojového hnutí. Jejich statečná práce zachránila životy řadě partyzánů i lidí z čs. proti válečného odboje.

Již během války, ale zejména po jejím skončení, se naléhavě zvýšila potřeba kvalifikovaného ošetřovatelského personálu. Síť státních ošetřovatelských škol se rychle rozšiřovala.

V roce 1946 byla v Praze otevřena Vyšší ošetřovatelská škola,

Ošetřovatelství je nejrozmanitější ze všech zdravotnických profesí.

-péče o duševně nemocné (psychiatrie,ústavy)

-péče o tělesně a mentálně postižené (ústavy,léčebná centra)

-péče o děti (kojenecké ústavy,domovy..)

-péče o seniory (domovy důchodců,léčebny ...)

-péče o nemocné a dlouhodobě nemocné (nemocnice,LDN,Hospic)

-péče v domácím prostředí (pečovatel.služby,agentury)

Zdroj:Wikipedie,https://szs.tabor.indos.cz/..